Zbraně nejmocnějších - Vztahy na ostří nože část 1.

Kapitola 34. - Vztahy na ostří nože 1.

Nebelvírský stůl už byl naplněný k prasknutí. Harry s Hermionou vyhledali Rona a přisedli si k němu. Mohl pít jen čaj a tak závistivě pošilhával ostatním do talířů a cosi si mručel pod vousy.
„Nazdar, všichni,“ pozdravil Harry a pokoušel se na sobě nedat znát špatnou náladu.
„Nazdar.“ Byla mu mručivá sborová odpověď.
„Ahoj, Ginny, ahoj, Adri…ahoj, Rone,“ dodala Hermiona, když zdravila kamarády u stolu. Ron jen cosi zamručel a dál se věnoval svému hrnku aniž by zvedl oči. Hermioně přišly jako každé ráno noviny a tak se do nich bez dalších slov ponořila. Harry si naložil snídani a zahleděl se do prázdna. Chvíli se přehraboval ve vlastních myšlenkách a tak nějak nevnímal okolí. Když se vzpamatoval, zjistil, že nejen jeho náladu se pohybuje okolo bodu mrazu.
Hermiona byla začtená do nějakého článku, Ginny se nimrala v ovesné kaši a zírala před sebe, Adriana měla bradu opřenou o hrnek a koukala do blba a Ron…Harrymu se to možná jenom zdálo, ale měl pocit, že zrzek vrhá celou dobu přes stůl na Hermionu naštvané pohledy.
„Jak jste se vyspali?“ zeptal se Harry na první a nejpitomější otázku, která ho napadla.
„Blbě.“ To byla jediná odpověď. Potom zase všichni mlčeli.
„Co teď máte za hodinu?“ otočil se Harry na zrzku vedle sebe.
„Obranu,“ odpověděla jednoslovně a bylo znát, že nemá náladu se s někým bavit. Mlčeli.
„Jak tak koukám, tak nálada jako v márnici,“ nadhodil po chvíli. Všichni k němu zvedli oči, ale nikdo nic neřekl.
„Ty snad víš o nějakým důvodu k radosti?“ zeptala se naštvaně Ginny.
„Třeba to, že Weasleyovi mají v rodině dalšího prefekta,“ oznámil jí s nádechem ironie.
„To je fakt žůžo,“ ucedila.
„Ty seš prefekt?“ řekl konečně něco Ron. Znělo to ale dost ledabile a nezaujatě. „Jak to?“
„Protože Anna je mrtvá, Rone, proto. Zabili ji Smrtijedi,“ odsekla. „A varuju tě, jestli k tomu budeš mít nějaký komentáře, poznámky nebo gratulace, tak si je laskavě nech pro sebe,“ řekla mu chladně.
„Neboj, na oslavování rozhodně nemám náladu,“ řekl jí bratr stejným tónem.
Harry nechápal, co se děje. Proč jsou všichni tak naštvaný. Chtěl se zeptat Hermiony, jestli o něčem neví, ale ta zabořila nos ještě hlouběji do novin, čímž dala jasně najevo, že nemá náladu se s někým bavit. Do háje, co to všem přelítlo přes nos? Nějakou dobu všichni mlčeli a Harry se vrátil zpět k přehrabování svým míchaných vajíček.
„Ginny, měla bys to napsat mámě…“ navrhl jí Harry, aby zavedl alespoň nějaký hovor.
„Jo, bude mít určitě radost,“ doplnil ho Ron s úšklebkem.
„Asi jako jediná,“ odsekla sestra a vrhla na bratra naštvaný pohled.
Toho už měl Harry ale opravdu dost. „Taky dokážete člověku zvednout náladu,“ odsekl a zvedl se ze židle. „Rone, až budete psát rodičům, přidej k tomu i tohle,“ hodil před kamaráda papír ohledně famfrpálu, který měl od včerejška v kapse. „Budou mít určitě radost,“ dodal příkře. Popadl svoji brašnu a odkráčel pryč.
Vyletěl ven z hradu a vydal se k jezeru, protože i když měli za chvíli lektvary, musel se nejdřív trochu uklidnit, jinak by jeho společná hodina se Snapem taky nemusela dopadnout dobře.
Měl náladu pod psa. To se mu stávalo sice často, ale taky mu jí ostatní vždycky dokázali spravit… což dneska neplatilo. Hlavně se uklidni, jestli vylítneš Snapovi v hodině, tak tě zabije.
Na jiný myšlenky ho přivedla veliká chlupatá hlava, která mu začala strkat do ramene. „Copak, Blasíku,“ podrbal psa za uchem. „Taky máš dneska blbou náladu jako všichni nebo mi ji trochu zvedneš? Hm?“ zeptal se a pes radostně zaštěkat. Bral to jako souhlas.
Právě nad domácím mazlíčkem vybojoval svoji tašku s učebnicemi, když se školními pozemnky rozeznělo zvonění. „Hups,“ dostal ze sebe. „Mám takovej pocit, že mě Snape zabije. Blasi, pokračování příště,“ pohladil psa po hlavě a spěšně se vydal do hradu. Proběhl několik chodeb (s Blasem v patách) až k učebně lektvarů.
Chvilku lapal po dechu, než zaklepal a vstoupil.
„…podle jeho množství se určují vlastnosti lektvaru…ááá… pan Potter,“ ušklíbl se profesor a v očích se mu blýsklo.
„Dobrý den,“ odvětil Harry.
„Strhávám Nebelvíru dvacet bodů za váš pozdní příchod. Zpozdil jste se o deset minut,“ řekl mu svým chladným potěšeným hlasem.
„O jedenáct, pane profesore,“ opravil Snapea s naprostou klidností a vydal se ke svému místu. Profesor ztuhl nad jeho drzostí a nevěděl, jestli to má přejít, srazit mu další body, napařit mu trest nebo ho rovnou na místě usmažit.
„Pane Pottere, strhávám Nebelvíru dalších deset bodů za vaši drzost. A radím vám, začněte se ovládat než toho budete litovat,“ řekl mu s typickým úšklebkem a otočil se zpět k tabuli.
„Jen deset bodů? Není nemocnej?“ zeptal se Hermiony, když si sedal, ale řekl to dost hlasitě, aby to bylo slyšet. Snape se na chvilku zarazil, jak se rozhodoval, co mu má udělat, ale potom radši pokračoval v normálním výkladu.
„Harry, zbláznil jsi se?“ vypálila na něho Hermiona jakmile dosedl.
„Ano, Hermionko, zbláznil jsem se,“ řekl jí trochu příkře. Měl rýpavou náladu a rozhodně si jí nechtěl kazit přednáškou o dobrém chování. Doufám, že mě teď nezačne kárat, že jsem byl zlobivý chlapeček a že se mám chovat slušně a poslouchat toho vymaštěnýho blbečka. Hermiono, cekni a omlátím ti tu učebnici o hlavu. Už mi není deset, říkal v hlavě, ale zapomněl na jeden malinkatý háček.
„Tak si trhni!“ vypálila na něj přec celou třídu a vyskočila na nohy. „Dejte mi pokoj! Oba dva!“ hodila po svých kamarádech naštvané pohledy a odkráčela ze třídy.
„Slečno Grangerová…slečno Grangerová!!! Okamžitě se vraťte zpátky do třídy! Rozuměla jste?! Slečno Gran…“ Snape za ní naštvaně zíral ze dveří a potom s nimi prásknul. Tohle se mu asi ještě nestalo a rozhodně se mu to nelíbilo. „Strhávám Nebelvíru padesát bodů,“ řekl jim naprosto naštvaně. „A teď se dejte do práce. Postup máte na tabuli a varuji vás, že pokud tu někdo… především z Nebelvíru… cokoliv provede, tak si mě nepřejte!“ Mávl hůlkou a na tabuli se objevil postup přípravy Nadlehčovacího lektvaru.
Všichni se dali bez řečí do práce.
„Co to do ní vjelo?“ zvedl Ron nevěřícně obočí.
„Naštvala se,“ odvětil Harry klidně. Věděl, že mu Hermiona o své nové schopnosti neřekla, ale on nechtěl být ten, kdo mu to bude vysvětlovat. Bylo mu jasné, že Hermiona se naštvala kvůli němu a trochu ho to mrzelo… nebo spíš naštvalo? Co se mi má co pořád hrabat v hlavě?
Ron se dál nevyptával.
Snape jim strhl asi ještě třicet bodů za každou blbost, kterou našel na jejich lektvarech, a ke konci už byl Harry tak vytočený, že se mu s naprostou klidností začínal vzpouzet.
„Pane profesore, nechci být dotěrný, ale lektvar má mít tmavě zelenou barvu. Můj ji má středně zelenou a strhl jste mi deset bodů. Malfoy ho má oranžový a jemu jste nevzal ani jediný bod. Mohu se zeptat proč?“
Snape na něho upřel své černé oči a s úšklebkem přišel kousíček blíž. V hlavě právě hledal tu správnou uštěpačnou odpověď pro svého „nejoblíbenějšího“ studenta. Harry ho však předběhl.
„To se mám nechat odbarvit, nebo se jen přejmenovat?“ zeptal se klidně a zahleděl se do těch černých tunelů. Ron vedle něho vyprskl smíchy a několik dalších taky. Jen Malfoyovi zrůžověl obličej a Snapovi se zúžily zorničky.
„Pane Pottere..“ začal naštvaně, ale v tu chvíli zazvonilo. „Všichni mi nechají vzorek lektvaru na stole a všichni z Nebelvíru mi za trest napíší do zítřka tří stránkovou esej o použití růstových lektvarů.“ Celou třídou se rozlehl zasténání. „Poděkujte panu Potterovi. Všichni kromě pane Pottera můžete odejít,“ dodal už opět klidně a otočil se ke katedře.
„Ti pěkně děkuju Harry,“ utrhl se na něho Ron, zapakoval si věci a naštvaně odkráčel z učebny.
„Ještě ty začínej!“ křikl za ním naštvaně. „Nakonec budu za všechno moct já,“ zabrblal si pro sebe.“
„Užij si to, Pottere,“ řekl mu Malfoy ironicky, když ho míjel.
„Milerád… blondýnko,“ oplatil mu Harry. Draco se chtěl otočit a něco mu na to odpovědět, ale to už mu profesor zabouchl dveřmi před nosem a spolu s Harrym osaměli.
„Takže Pottere,“ začal a všechen klid z něho zmizel. „Aby bylo mezi námi jasno. To že jste nyní člen Řádu…i když naprosto nechápu, jak to někdo mohl odsouhlasit… nemění se nic na faktu, že jste jen jeden z těch pitomých studentíků, kteří neumí nic než profesorům otravovat život….Mně je naprosto ukradené, jestli jste slavný nebo jestli po vás pase Pán zla…budete se chovat jako každý normální student nebo za to ponesete následky,“ dodal s takovou chladností v hlase až Harrymu přejel mráz po zádech.
„Neštvete mě, Pottere. Ani to, že vás profesorka Párkrová chrání, neznamená, že se budete chovat jako pán téhle školy. Berte to jako první…a poslední varování,“ šeptl k němu chladně, protože měl obličej asi pět centimetrů od Harryho. „A teď vypadněte!“
„Milerád,“ odvětil chlapec, aby si zachoval alespoň trošku ze své kamenné image. Otočil se a odkráčel pryč.
Celý den přežil se strašnou depresí, špatnou náladou a povětšinou sám. A ani hlasy, které opět slyšel ve své hlavě, mu moc k náladě nepřispěli.
„…Severusi dávej si na ni pozor. Dokáže zachytávat myšlenky…“
„Jak je to možný?“
„Vzpomínáš jak jsem ti vyprávěla o těch ochranných kouzlech?...Tak tohle bude jedno z nich. Používej nitoobranu jak jen to bude možný. Zvlášť, když budeš v její přítomnosti…Dávej si pozor ať nás neprozradíš. Může to být nebezpečné.“
„O mě se nemusíš bát. Hlavně ty si dávej pozor.“
„Neboj. Nesmí přijít na to, co chystáme. Ne teď…“
Na večeři se přiloudali i oba dva marodi. Sedli si každý na opačnou stranu stolu a mlčky se pustili do jídla. Dostali už povolení zkusit trochu jíst. Ron však jaksi zapomněl na to slovíčko trochu a naložil si masa i brambor, že by to stačilo pro půlku armády.
„Rone, neměl by sis toho dávat tolik. Tvůj žaludek na to není připravený,“ kárala ho Hermiona. Harry se trochu ušklíbl, protože tušil další „výměnu názorů“, která mu mohla zlepšit náladu. K jeho překvapení se však Ron jenom zamračila a nandal si ještě o polovinu víc, Hermioně na vztek.
„Tak se klidně udav,“ slyšel ještě Harry šeptat naštvaně Hermionu, která si naložila jen trochu zeleniny. Dost ho to zarazilo. Ti dva se sice vždycky pošťuchovali a hádali se, ale nikdy to nevypadalo takhle. Pokud ovšem nepočítal první a třetí ročník.
„Co se děje?“ zeptal se jich mile.
„Nic,“ odsekli oba dva.
„Tak promiňte, že jsem se zeptal,“ utrhl se na ně, popadl svoje věci a odkráčel na kolej. Večer trávil naštvaně nad esejí pro Snapa, což mu na náladě nepřidalo. A pohledy od ostatních, kteří museli kvůli němu psát esej, taky ne.
„Harry? Kde je Hermiona s bráchou?“ zeptala se ho Ginny mile.
„Nevim!“ odsekl nevrle.
„Tak promiň, že jsem se zeptala,“ odvětila stejně naštvaně jako on předtím v jídelně a odešla do ložnic. Harry se za ní chvilku díval a potom si opřel hlavu o stůl. „Blbečku,“ šeptl pro sebe.
„Harry. Co ti je?“ zeptal se ho milý hlas. To Adriana si k němu přisedla a starostlivě na něho upřela oči. „Děje se něco?“
Chvíli se jí díval do těch safírových očí a mlčel. „Adriano, promiň, ale nech mě prosím tě bejt,“ řekl jí klidně, ale důrazně. Přikývla a šla se věnovat vlastní práci.
Právě jsi zahodil i poslední dvě možnosti si promluvit s nějakýma normálníma osobama. –Nechci s nikým mluvit. – Co tě tak štve? To že se Ron a Hermiona hádaj? – Nevím. Prostě mám vztek. Nic víc. Jen vztek…
Ani druhý den se nic nezměnilo. Jak se Harry dozvěděl, tak Ronovi bylo celou noc špatně, protože se včera přejedl, což ho nepřekvapilo. Víc ho překvapilo jejich „rozprava“ při snídani.
„Pomfreyová říkala, že máme zkusit trochu jíst a ty místo toho…“ kárala ho Hermiona
„Buď laskavě zticha,“ zchladil jí.
„Ale já jsem ti to říkala Ronalde. A ty si mě neposlouchal. Chápeš, co znamená slovo trochu?“
„GRANGEROVÁ,“ přerušil ji Ron naštvaně. „Co kdybys držela klapačku?“ utrhl se na ni a odkráčel z jídelny pryč, zbylé dva tam nechávajíc vyjeveně sedět.
Harry si ani nepamatoval, kdy naposledy řekl Hermioně Grangerová s takovou vážností a ještě k tomu jí říci, aby držela klapačku? Tohle už muselo být opravdu vážný. Harry sklouzl pohledem na kamarádku, která zírala za Ronem neschopná slova. Chtěl se jí něco říct, ale ona se zvedla a utekla pryč.
Zůstal sám.
Opět se jen nimral v jídle a jeho nálada se na další den usídlila na bodu mrazu. Na vyučování mu strahli body za nepozornost nebo neposlušnost. Ron i Hermiona s ním promluvili nanejvýš dvě tři slova a mezi sebou navzájem mlčeli úplně. Harry nechápal, co si udělali, ale ani z jednoho to nedokázal vydolovat, což ho vytočilo ještě víc.
U večeře se strhla další hádka, u které už Harry vylítnul, oběma řekl několik dost nehezkých věcí a odkráčel na kolej. Vykašlal se na všechny úkoly, hodil sebou na postel a po několika dlouhých hodinách přemýšlení a převalování z boku na bok se mu podařilo usnout.
Zdály se mu strašné sny. Sny, které znal už z dřívějška i naprosto nové, kde se oba jeho kamarádi neustále hádali až oba tasili hůlky a oba proti sobě vyslali smrtící kletbu…
„Nééé…“ Posadil se s trhnutím a lapal po dechu. Byl zpocený od hlavy až k patě a srdce mu bušilo jako zběsilé. Rozhlédl se kolem a zjistil, že nad ním stojí Ginny, to nejspíš ona ho ve skutečnosti vzbudila. „Co je? Co se děje?“
„Promiň, Harry, nechtěla jsem tě budit. Já jen…nechtěl bys jít na chvíli ven?“ zeptala se nervózně.
„Co?“ nechápal. Zjistil, že leží ve své posteli a venku je ještě tma. „Kam…? Kolik je hodin?“
„Bude půl pátý. Já…jen jsem nemohla spát… tak mě napadlo, jestli by sis nešel zalítat… promiň… nechám tě spát,“ sklopila oči a chystala se odejít.
„Počkej na mě ve společence,“ houkl za ní tiše, těsně předtím než dveře zacvakly. Rychle se osprchoval, hodil na sebe nějaké oblečení, popadl koště a zlatonku a vydal se dolů.
„Jdeme?“ Dívka přikývla a společně se vyplížili portrétem a co nejtišeji se vydali chodbami pryč. Nemluvili.
„Mládeži?“ Za nimi stála Jean. „Není trochu moc brzo na procházku? Strhávám Nebelvíru bod za každého a teď mi vysvětlete, co tu děláte? Pokud vím, tak ty, Harry, máš obzvlášť zakázáno se toulat.“
„Jdeme trénovat,“ zvedl Harry koště. Bylo mu jasné, že ty dva body jim strhla jen tak, aby se neřeklo, a spíš jí zajímá, kam jdou.
„V pět hodin ráno?“ nadzvedla obočí. „Vždyť ty ani nejsi v týmu.“
„Ale já jo. Harry mě jde zaučovat,“ odvětila Ginny a Harry přikývl.
„Jo, aha. Tak to je jiná,“ pokývala hlavou. „Tak to vám radím, abyste to vzali kolem učebny přeměňování. O patro níž je totiž Filch. Příjemnou zábavu,“ dodala a klidně odkráčela. Poslechli a bezpečně se dostali až k hlavní bráně, kterou mohli nepozorovaně proklouznout. Venku bylo už jen šero, ale přesto teplo a příjemně. Harry se zhluboka nadechl a cítil, že se mu alespoň malinko vrátila dobrá nálada.
„Jít hrát famfrpál v pět hodin ráno, to taky může napadnout jenom tebe,“ řekl jí s úsměvem. „No jo no,“ oplatila mu úsměv a celou cestu až na hřiště mlčeli. Potom trochu zvážněla „Víš, Harry, než půjdeme hrát, tak… Chtěla jsem si hlavně promluvit.“
Přikývl. „Taky si chci vyjasnit několik věcí. A omlouvám se za to, jak jsem na tebe vyjel.“
„V pohodě. Taky jsem nebyla nijak zvlášť přívětivá. Prostě… toho na mě bylo trochu moc. Jsme si myslím kvit.“ Posadili se na hřišti do trávy, košťata si položili oba vedle sebe.
„Co se stalo mezi tebou, bráchou a Hermionou?“ začala Ginny bez okolků.
Harry se smutně ušklíbl, měl vědět odkud vítr povane. „To kdybych věděl.“
„Všimla jsem si, že se spolu nebavíte, a když, tak se jenom hádáte. Nic mi do toho není, ale řekla bych… že to ani jednomu z vás neprospívá… Co se stalo?“
„Nemám ponětí,“ pokrčil zoufale rameny. „Prostě…prostě se ti dva začali najednou strašně hádat…“
„Hádali se vždycky,“ ohradila se Ginny.
„Ale na takhle. Tamto bylo jenom kočkování, ale tohle je naprosto jiný. Teďka se hádaj doopravdy. Tím pádem jsou oba pořád naštvaný a … A kdykoliv se jich na něco zeptám, tak řeknou, že se nic neděje, že to není moje věc nebo něco na ten způsob.“ Vzdychl. „Nevím, co se s nima děje a strašně mě to štve… nebo spíš mrzí. Ty o něčem víš?“ optal se po chvíli.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „A taky se mi to nelíbí, protože…“ chvilku hledala ty správný slova. Potom se slabě usmála. „Prostě, když vy tři nejste spolu, tak to není ono. A všichni chodíte jak těla bez duše… A když si toho všimla i McGonagallová a Jean, tak už to asi bude vidět hodně.“ Odmlčela se. „Je pravda, že Hermiona utekla Snapovi z hodiny?“ zeptala se zvědavě. Harry přikývl. „Nemyslíš si, že to už musí být asi hodně vážný, když Hermiona vynechá hodinu?“
„Asi jo. Mě se taky nelíbí, když nejsem s nima, ale prostě…to nejde, když se chovaj takhle. Jako třeba včera. Ron vyjel na Hermionu a řekl jí příjmením…Grangerová…vždyť to udělal naposledy někdy v prváku. Co se stalo, že se k sobě po pěti letech přátelství začali chovat z ničeho nic jako kočka se psem?“ řekl Harry do vzduchu.
Ginny se zamyslela a svraštila čelo. Dlouho mlčela.
„Co je?“
„Jen mě něco napadlo… Pojď, jdeme si zahrát.“ Zvedla se.
„A co tě napadlo?“ vyzvídal.
„Ehm…Uvidíš,“ ušklíbla se. Nasedla a vznesla se do vzduchu. Nezbývalo mu nic než jí následovat.
Nad čím ráno tak dumala se dozvěděl už ten večer, když mu připravila ve společenské místnosti takové malé překvapení. Něco, čeho by si sám nejspíš nikdy nevšiml.
Byl večer. Přišla do společenský místnosti a tiše se naklonila k Harrymu. „Chceš něco vidět?“
„Co?“
„Sleduj teď chvíli bráchu.“ Harry se chtěl zeptat proč, ale to už Ginny podávala Hermioně obálku. „Jo, Hermi, přišel ti dopis.“
„Jéé, dík,“ usmála se na ni, když se podívala na lehce nahnědlou obálku. Roztrhla dopis a začetla se do hustých řádků, kterými byl list pokrytý. Harry si všiml, že Ron, který se do té doby věnoval svému úkolu (se kterým k jeho překvapení ani neotravoval Hermionu, aby mu s ním pomohla), zpozorněl.
„Od koho to je?“ zeptala se Ginny zvědavě.
„Od Viktora,“ odvětila hnědovláska aniž by odtrhla oči od papíru.
„To už je bůhvíkolikátej, že jo?“ pokračovala zrzka.
„Sedmnáctej,“ odvětila Hermiona. Ron se zamračil a Harry si všiml, že zatnul zuby a uši mu zrudly. Hermionin úsměv se s každým řádkem rozšiřoval. Nakonec se usmála od ucha k uchu, popadla svoje věci a odběhla do ložnice. Ron jí sledoval naštvaným pohledem a jeho pracně vypracovaná esej skončila jako zmuchlaná kulička v jeho velikých rukách. Zrzek naštvaně zaklapl knihu, sbalil svých pět švestek a naštvaně odkráčel taky pryč.
„Tak co?“ nadhodila vítězoslavně Ginny, když se ozvala hromové zabouchnutí dveří od jejího bratra, a přisedla ke kamarádovi. Harry tak nějak nemohl pochopit, co to mělo znamenat. „Co to mělo…?“
„Znamenat? Nic tě nenapadá?“ zvedla obočí a ušklíbla se.
„No…já nevím. Trochu mi přišlo jakoby…jakoby…jakoby…“ To slovo mu nešlo přes pysky.
„Jakoby Ron žárlil?“ zeptala se s úšklebkem.
Chvíli jí nevěřícně hleděl do očí. „To je blbost. Přece nebude žárlit na Hermionu.“
„Napadá tě nějaká jiná možnost?“ zeptala se Ginny se zvednutým obočím.
Harry chtěl něco říci, ale náhle nevěděl co. „Ale vždyť …“
„Všimla jsem si toho už dřív, ale nikdy jsem to nebrala moc vážně…“ Chvilku čekala na jeho reakci. „…ale zdá se, že to vážný je.“
„Když to je už starší záležitost, tak proč se začali hádat až teď?“ nechápal.
„Dobrá otázka, odpověď musíš zjistit ty. A čím dřív tím líp.“ Nechápal už vůbec. „Prostě zjisti, co se mezi nima stalo. To je všechno.“
„Já?“
Ginny na něho hodila unavený pohled. „Ne, tvoje babička… Jasně, že ty. Ty seš snad Ronův nejlepší kámoš, ne?“
„A jak to mám asi zjistit? To mu mám dát veritasérum?“ zeptal se ironicky.
„Nebylo by snazší se ho zeptat?“ nadhodila.
„Tys asi zapomněla, že se se mnou nebaví?“
„Nebavil se s tebou, když byla na blízku Hermiona. Zkus to. Obyčejný klukovský řeči o holkách. Neříkej, že to neznáš. Prostě to nadhoď… Jsi jeho nejlepší kamarád. Tobě to určitě poví,“ řekla pevně. Zíral na Ginny jako eskymáci na opalovací krém a ani se nehnul.
„No tak,“ povzbuzovala ho.
„A co mám jako dělat?“
Dívka protočila oči v sloup a zvedla se. „Prostě běž nahoru,“ vytáhla ho z křesla. „Deana pošli za mnou, Nevilla vyhoď pryč a normálně se ho zeptej… nebo to z něj vytluč,“ dodala a postrčila ho směrem ke schodům.
„A Seamuse?“ zeptal se hloupě.
„Seamus je teďka někde zašitej s Gabrielou,“ ušklíbla se. „Tak mazej.“
„A co budeš dělat ty?“ zeptal se.
„To bys chtěl vědět, co?“ ušklíbla se s náznakem ironie.
Harry se pomalu otočil a vydal se do ložnice. S každým krokem měl stále větší a větší pocit, že mu u žaludku upadlo dno. Klid, klid, uklidni se. Prostě se ho jenom zeptáš. – Jo, jasný. Nazdar Rone, tak vybal, cos provedl Hermioně? Ty ses do ní zabouchnul? Líbal si jí? Naštvala tě? – Chci vidět, jak by se tvářil, kdybych se ho na to vážně zeptal. V duchu se ušklíbl. Dám mu jedinou z těhlech otázek a pošle mě k Mungovi, že mi hráblo. No jo, s chutí do toho. Nadechl se a vstoupil do ložnice. Opravdu byly obsazeny jen tři postele. Ron měl kolem svojí neprodyšně zataženo, Dean ležel rozplácnutý na polštáři a pročítal nějakou esej a Neville si četl o bylinkářství.
„Deane? Dole na tebe čeká Ginny.“ Oslovený se náhle jakoby úplně probudil, a s rozzářeným obličejem zmizel na schodišti. Harry trochu nervózně přešel k další posteli. „Ehm…Neville?“
„No?“ sklopil knížku.
„Mohl bys na chvilku…ehm…no,“ pohodil hlavou směrem k zatažené posteli a doufal, že bude pochopen.
Pochopil. „Jo, jo, jasně.“ Vzal svoji bichli a tiše odešel.
Fajn, jdeme na to. Nádech… výdech…Hlavně to neposer.
Rozhrnul závěsy okolo zrzkovy postele a nakouknul dovnitř. „Čau.“
Ron ležel rozplácnutý na peřině, ruce za hlavou a zíral do nebes. Pomalu k němu přetočil hlavu. „Nazdar,“ odvětil dost nevrle.
„Hele, neviděl jsi tu někde mýho nejlepšího kámoše?“ Nic neřekl. „Takovej vysokej, zrzavej, neustále s dobrou náladou, trefnejma poznámkama a špatnejma domácíma úkolama?“
Ron na něho chvilku zíral. „Toho jsem fakt neviděl. Zeptej se někde jinde.“ Otočil hlavu zpátky ke stropu.
„Hm, tak nic. Zeptám se někde jinde. Měj se,“ pokrčil rameny a zatáhl závěsy. Přejdi na plán B. – Ty nějakej máš? – Já ne, ale ty jo. – Já? – Je tu ještě někdo jinej? – Ty. – Já jsem ty, takže tu jseš jenom ty. A ty máš plán B, takže i já mám plán B. Tak jdem do toho. Obešel zataženou postel na druhou stranu a jediným pohybem jí roztáhl. Hupsnul vedle Rona a opřel se o jeho polštáře. „Nazdar!“ zakřičel mu skoro do ucha.
Zrzek se lekl div neslítl z postele, ale nálada se mu nezlepšila. „Co chceš?“
„Víš, zeptal jsem se na toho kámoše ještě jinde a oni mě poslali za tebou, tak jsem tady,“ ušklíbl se. „Tak to tě poslali špatně,“ zabručel a otočil se na druhou stranu.
To už toho měl Harry opravdu dost. „Tak poslouchej, Weasley, nemám na tebe celej den, takže koukej kápnout božskou, co ti přelítlo přes nos a hezky rychle!“
„Dej mi pokoj,“ zavrčel a vylezl z postele. Chtěl nejspíš odejít pryč, ale Harry naštěstí předem prozíravě zamkl dveře.
„Pusť mě, Harry,“ řekl znuděně, když ho dveře odmítaly pustit pryč.
„Ne.“
„Pusť-mě-ven.“
„Ne,“ zopakoval s naprostou klidností a dál dřepěl na posteli. Věděl, že Ron začíná zuřit, ale to chtěl.
„Sakra, koukej otevřít ty pitomý dveře!“ zařval na něho.
Harryho odpověď byla stejná. „Pustím tě až mi zodpovíš pár otázeček.“
„Jdi do hajzlu s otázečkama,“ vypálil na něho.
„Nápodobně.“
Ron rezignoval. Naštvaně se posadil na Harryho postel a ruce opřel o kolena, prsty zabořil do vlasů. „Tak co chceš?“ zeptal se tónem, která jasně dával najevo, že ho Harry obtěžuje.
„Rone,“ začal Harry po chvilce mlčení, „myslel jsem, že jsme kámoši a tak mě jako dost zarazilo, jak si na mě poslední tři dny vyjížděl. Udělal jsem ti něco?“
„Ne. Ty za to nemůžeš.“
„A kdo za to může?“ nadhodil, ale Ron místo odpovědi jen zavrtěl hlavou. „Co se stalo mezi tebou a Hermionou?“
„Ale nic,“ mávl rukou. „Prostě jsme se…pohádali.“
„Nekecej. Já vím, jak to vypadá, když se vy dva pohádáte. A tohle je naprosto jiná záležitost. Buď tak laskav a nelži mi.“
„Já ti nelžu…“ vypálil Ron a naštvaně se zvedl.
„Tak mi to řekni.“
Chvíli přešlapoval. „Je to blbý…“
„To mi je jedno, já chci jen…“
„Prostě jsem jí líbal!“ vypálil Ron z ničeho nic. Harry ztuhl. „Stačí?“ dodal Ron a nešťastně si sedl zpět na Harryho postel. Jejímu majiteli to začalo v hlavě šrotovat. Mě hrabe, mě hrabe. Jako bych právě slyšel, že se Ron líbal s Hermionou. Asi musím jít na výplach uší. – Fajn, vezmi mě s sebou. Já to slyšel taky.
„Cože?“ vypadlo z Harryho.
„Slyšel jsi dobře,“ hlesl nešťastně.
„Počkej, počkej… Ty mi tu chceš namluvit, že ses líbal s Hermionou? S Hermionou Grangerovou? Z Nebelvíru? Taková ne moc vysoká, divoký hnědý vlasy, hnědý oči? Neustále zavalená v knížkách? Vševědoucí?“
„ Jo, jo, jo, jo,“ vyhrkl Ron. „Nedělej ze sebe magora, Harry,“ naštvaně se zvedl z postele a začal přecházet po pokoji.
„A…no…mohl bys… mi to nějak… přiblížit? Víš, já si to…. dost dobře… jaksi nedokážu představit,“ koktal Harry, kterého ta zpráva naprosto přikovala. K jeho překvapení se kamarád nadechl a začal vyprávět.
*** „U Merlina, jak jsme mohli zapomenou na ty odpolední lektvary, Rone? Sakra, mě je blbě,“ stěžovala si Hermiona, když se ploužili z učebny přeměňování. Byla bílá jako stěna a podle jejích pohybů bylo znát, že se jí motá hlava jak po base piva vypité brčkem.
„Taky mi není nejlíp,“ zabručel zrzek.
Ploužili se přes půl hradu a cestou skoro nikoho nepotkali. Všichni odešli na večeři. Měli před sebou ještě asi dvě chodby a Hermiona už sotva pletla nožičkama. Zrovna scházeli jedno za schodišť, když se jí zamotala hlava a ona se chytila za jediný záchytný bod, aby se jí nepodlomily kolena-Ronovo rameno.
„Co je, Hermi?“
„Nic. Jen se mi zatočila hlava,“ hlesla a mírně se motala ze strany na stranu. Kamarád jí chytl trochu pevněji a podíval se jí do zavřených očí. „V pohodě? Nemám tě třeba podepřít?“
Otevřela oči a zadívala se mu do jeho duhovek. „Ne, dobrý. Jdeme.“ Pustila jeho rameno a vydala se po schodech dolů. Ušla však sotva několik kroků, když se jí podlomily nohy a ona se málem skutálela po schodech dolů. Naštěstí jí Ron zachytil těsně předtím než spadla. Popadl ji za pas a aby to sám ustál na roztřesených nohách, musel jí přitisknout ke stěně.
„Dobrý?“ zeptal se aniž by jí pustil.
Pokývla hlavou a lehce mu opřela ruce o ramena. Celá se třásla a se zavřenýma očima se snažila alespoň trochu uklidnit. Už už viděla sebe, jak se rozplácla dole na podlaze. Vůbec si nevšímala, že se jí Ron dívá do zavřených očí. „Dobrý. Díky, Rone,“ konečně se podívala a zjistila, že se jí vpíjí do duhovek a jeho tvář je jen kousíček od její. „Už mě můžeš pustit.“
Místo toho, aby jí pustil, jí však sjel dlaněmi k pasu a nespouštěl z ní oči.
„Rone, co to…?“ dostala ze sebe třeslavě, ale byla tak zkoprnělá, že se nezmohla na víc. V dalším okamžiku se naklonil blíž a jemně jí políbil. Byly to spíš jen lehké dotyky rtů než co jiného… Chvilku se mu poddávala, ale poté překonala počáteční překvapení. „Rone…“ sklopila hlavu a odstrčila ho od sebe. Jemně, ale důrazně.
Zrzek zrudl až za ušima. „Ehm…ehm…promiň…já…to…no…nevím, co mě to… napadlo…teda… promiň…no,“ sledoval jí, ale ona se vůbec nepohnula. Hleděla do země a nehýbala se.
„Hermi?“ zeptal se starostlivě.
„V pohodě. Nic se nestalo. Jdeme,“ řekla rázně a bez dalšího pohledu se vydala po schodech dolů. *** „ …takhle to prostě bylo,“ pokračoval Ron a přisedl si k Harrymu na postel. „Nevím, proč jsem to udělal. Prostě… prostě jsem to udělal. Jsem vůl,“ dodal a složil hlavu do dlaní.
„A to je všechno?“ zeptal se Harry trochu překvapeně.
„Je ti to málo?“
„Když vezmu v potaz, že se s Hermionou hádáte jako dva úhlavní nepřátelé a skoro se spolu nebavíte, tak…jo, přijde mi to málo. Kvůli jedný puse, která zvlášť byla jen takovej…omyl.“ Ron mlčel. „Nebo snad… nebyl?“ zvedl nedůvěřivě obočí a čekal na odpověď. Nějak se nedočkal. „Rone?“ Jeho kamarád měl jen opřenou bradu o ruce a zíral před sebe. „Halo, Rone? Žiješ?“
„To kdybych věděl,“ odvětil nepřítomně. Jeho odpověď Harryho docela zaskočila. Vždyť Ron byl úplně mimo. Kvůli jedný puse? Nebo, že by v tom bylo něco víc…?
„Rone?“ Harry si sednul těsně vedle něho. „Rone, podívej se na mě.“ Zrzek zvedl oči. Na jeho zvyk byly podivně prázdné. „Rone, teďka ti dám jednu otázku a prosím tě, abys mi na ni odpověděl po pravdě, jo?“ Ron neznatelně přikývl. „Ty…ses…ehm…ty máš… Hermionu rád…nějak…víc?“ zeptal se trochu rozpačitě. U Merlina, na větší hovadinu už si se zeptat nemohl.
Ron se na něho podíval a potom se začal smát. Věděl jsem, že to je blbost.
„Harry, to se ptáš mě? Vždyť já si v posledních dnech nejsem jistej ani tím, jak se jmenuju, natož, abych se vyznal v tom, jestli ji miluju,“ zvedl se z postele a opět začal přecházet po místnosti. Harry trochu ztuhnul. Ron mu to sice nepotvrdil, ale ani nevyvrátil a ke všemu se ho Harry zeptal jestli jí má rád zatímco Ron odpověděl, že neví jestli jí miluje.
Do háje, tak tohle začíná být čím dál zajímavější. „Tak se tě zeptám jinak. Kdyby si se teďka dostal zase do tý samý situace… co bys udělal?“
Ron na něho chvilku koukal a přemýšlel. Potom sebou hodil na postel a ruce si dal za hlavu. „Nevím. Nevím, co bych dělal.“ Opět začal zírat do nebes.
Harry ho pozoroval. Takhle ho snad ještě nikdy neviděl. „Udělal bys to znovu, že jo?“ zeptal se po době ticha. „Políbil bys jí zas.“ Tohle už nebyla otázka, ale konstatování.
Ron mlčky ležel a nakonec…přikývl. „Jo, udělal bych to zase.“
„Takže ses do ní zabouchnul?“
Opět chvilku přemýšlel co říci a Harry myslel, že pukne zvědavostí. Jestli řekne, že jo, tak já půjdu do kláštera.
„Asi jo,“ vypadlo z něj nakonec.
„No, ty vole.“ Na to jediné se Harry zmohl. Nevěděl jestli má nadávat nebo se smát.
„Děkuju za povzbuzení,“ zabručel Ron.
„Ne, hele, Rone neber to vážně…já jen…to…prostě…nikdy bych nečekal, že se TY zabouchneš do Hermiony. Vždyť to je …Hermiona,“ nechápal, ale nemohl se ubránit ušklíbnutí.
„Harry, já vím moc dobře, kdo to je, tak mi to neztěžuj. I bez tebe nevím, co s tím,“ dodal pro sebe.
„Dobrá, dobrá.“ Na chvilku se oba odmlčeli. „Jak dlouho? Už jseš do ní…zabouchnutej?“
„Zeptej se mě spíš, kdy jsem si to uvědomil.“
„Kdy sis to uvědomil?“
„Když jsme byli na ústředí, vřítili se tam Smrtijedi a Hermiona schytala ránu, která byla mířená na mě. Chápeš? Ona skočila do kletby, kterou jsem měl schytat já. Když spadla na zem, tak jsem myslel, že je mrtvá a nějak…prostě se ve mně něco… zlomilo,“ dodal.
„Dobře, tak tuhle zprávu už nějak vstřebávám, ale pořád mi nejde do hlavy, proč se poslední dobou tak strašně hádáte?“ nechápal Harry.
„Prostě…já nevím…nejdřív jsem se jí snažil nechodit na oči, ale potom…začala se chovat tak nějak divně a já…prostě když se s ní hádám, tak mám důvod se s ní nebavit,“ vysvětlil.
„Asi jsem blbej, ale jestli ji miluješ, neměl by ses naopak snažit o to se s ní bavit.“
„To bys asi nepochopil,“ řekl Ron nepřítomně a zvedl se z postele.
„Zkus to. Jsem chápavej.“
Váhal. Očividně nevěděl, co říci. „Prostě… když se spolu rafneme, tak mám důvod se na ni naštvat. Mám způsob, jak sám sobě vysvětlit, proč s ní nechci být - kvůli dohadování. Nemusím s ní být, nemusím se na ni dívat, mluvit s ní. Chápeš?“ vysvětlil Ron a zastavil se přede dveřmi do sprch.
„Ne. Ty snad s ní máš chtít být, ne? Získat ji? Pochop, že to by každej normální kluk udělal.“
„A ty pochop, že pro Hermionu nebudu NIKDY víc… než jen kamarád,“ řekl Ron nešťastně. Dveře do koupelny tiše zacvakly…